XXVI. Tvé slze věřím, co se z oka line,

Tvé slze věřím, co se z oka line,

hedvábnou řasu vlahou zrosujíc,

dál tiše kane přes ubledlou líc

a zapadne v Tvých ňader bílé vlny,

by skryla se v jich závoj tajuplný –

tam umírá a hyne.

V Tvé srdce doufám, že se rozechvěje

tou písní lásky, která nezmírá,

ráj štěstí dýchá, nebe otvírá

a samým blahem duši rozplamení,

že konce štěstí, konce blahu není,

a vše se láskou směje...

Tvou duši miluji, tu perlu čistou,

co v krásném těle září blankytem –

má vroucí duše v žáru neskrytém

se tulí k ní a touží, pláče, znývá –

ó chraň je obě, růže moje snivá,

a blaženosť máš jistou!