XXVI. Vy hvězdy se v blankytu chvějte,

Vy hvězdy se v blankytu chvějte,

Když noc tichá klesá juž v dol;

A útěchu v srdce mi lejte,

V němž zuří zas neskrotný bol;

V němž divoké toužení vzniká,

Ač poklid se rozprostřel kol.

Kdy v míru můj utichne bol,

Jímž píseň má ztrápená vzliká?...

Ó liň se, ty slzo, mi z zraku

A umenši tesknotu mou;

A zalívej umdlenou čáku,

Již úchvaty duše mé rvou!

Ta vynořená slza v žalu,

Ta vzkřísí zas útěchu mdlou,

Již neklid a pochyby rvou,

A duch znova zahoří v palu.

Má láska, ta zklamaná bolně,

Ta nevzejde nikdy mi zas;

Jak máje květ vyroste volně,

Až dokvěte v podzimní čas.

Pak rozkošné poupě to svadne,

Je nevzkřísí slavíka hlas,

Když zpěv leje v večerní čas:

List oprší, žár v něm uchladne.

Ach! bez lásky života cena

Juž ztratila nejdražší čásť,

Jak prozpěvu zmlklého zvěna,

Jenž vlíval nám ve srdce slasť;

I naděje s láskou pak zmizí

A zůstaví v srdci jen strasť,

V němž v pelyněk mění se slasť,

A jemuž cit blahý host cizí.