XXVI Žárné slunce, vyschla všechna tráva,

Žárné slunce, vyschla všechna tráva,

a marně v prostoře

tvé líné oko svěžest očekává.

Pole a úhor, místy také vsi,

chudičké, malé, ponížené vsi...

– Šla tam na hoře!

To spustlá, zdivočelá hlava!

(Žel, ty jí znáš!)

Ztracená, smutně vyzývavá.

– Jak, ty se ptáš?!

Brát není nutno vše tak tragicky...

než, viz jen úsměv její cynický:

bezpráví ruku políbila plaše

a poddala se neřesti.

Bídákům řekla pokorně: Jsem Vaše!

– Té bolesti! Té bolesti!

Polední žár. Je vyschlá tráva.

A marně v prostoře

tvé líné oko změnu očekává.

Z mládí to známá labská rovina,

nějaký vršek výš se vypíná...

Jde: byla to kdys asi krásná žena,

nyní vlas zcuchán, ňadra rozhalena.

Jakoby to tvá stará láska byla;

zdivočela, hlavu odklonila,

pohlédla – mžik – pak se uchýlila –

na marné cesty uchýlila.

– Šla tam na hoře!