XXVI.

Kdys za noci mne dlouho bdící

překvapil luny bledé paprsek

a v čelo lehce políbiv mě řek,

mne o samotě uzřev snící:

Je všecko klam, i žití svadne květ.

Ah smutek zřím v tvé tváři tkvící.

Sny sotva vzbudí se už spící.

Nic květy mládí nepřikouzlí zpět.

Já konejšíc své srdce chvící,

však děla: Konec než a vše to tam,

svůj prožíti chce člověk sladký klam,

než skryje země kosti tlící.