XXVII. BALLADA O ŠEDIVÉ SKABIÓSE.

Jsou laury zžaty, růží není,

hloh ztratil vonných lístků sníh

a jasmín ve slavičím pění

rozházel slzy kvítků svých

po tichých stezkách hřbitovních.

A přec to ještě srdci nedá

květ hledat v úkoj žalů zlých,

buď zdráva, skabióso šedá!

Ty dítě luk a mezí! V snění

se kalíšek tvůj zvedá tich,

čmel s včelou v snivém zabzučení

jej znají, křídel motýlích

hon usne na něm, kraj když ztich’.

A když se zvedá luna bledá,

ty chvíš se v jejich paprscích –

buď zdráva, skabióso šedá!

Jen vdovy prý v svém rozželení

tě tulí k srdci, kde zmlk’ smích,

pak třikrát básník tebe cení,

luk amethyste podzimních!

Jak milence by v ústa dych’,

on zbožně tebe ke rtům zvedá

a cítí srdcem táhnout jih –

Buď zdráva, skabióso šedá!

Čas mládí motýlem se mih’

a v oku slza k slze sedá;

já poslední svůj kvítek zdvih’ –

Buď zdráva, skabióso šedá!