XXVII. CANON TŘÍHLASOVÝ

Kdo jsem, hádej, odpověz,

srdce moje, – jaký ples!

Touhou jara budím květy,

ladím zpěvné hlasy,

nevýmluvné blaha věty

píšu ve stín řasy:

mladá skráň se klade v dlaň,

plá jas ráje v snů jí tkaň,

k pocelu se vlní rety,

rozplétají vlasy – –

S písní chodím na pomlázku,

ale šlehám do bolestí.

Znáš mě?

Ano, lásku,

ty mé štěstí!

Kdo jsem, hádej, odpověz,

hlavo moje, – čí to ples?

Moje sestra, – panna, růže,

já jí brat jsem družný.

K oddechu k ní viň se úže,

se mnou v boj však mužný!

Mozol plň ti tvrdou dlaň, –

prosíš: Hoj! – já slyším: Raň!

a jen můj přec dotek může

sílit sval ti dužný.

Cit jest léč a bez vizíru,

já jen vstříc jdu nebojácný.

Znáš mě?

Na mou víru:

Život pracný!

Kdo jsem, hádej, odpověz,

duše moje, nač ten děs?

Kloníš hlavu, – svítá, svítá,

nedaleko do dne!

Hluboký můj hled tě vítá,

jak zor matky rodné.

Pokojně tě ujmu v dlaň:

Zoro, plaň! Slz rosa kaň

do věnců, jež vavřín splítá,

trnem neubodne

bledých čel, s nich vrásky hoře

mizí klidem nebožtíků –

Znáš mě?

Ano, v skoře

k želu, k díku.