XXVII. Charpa.

Charpa v zimě nemodrá se,

jenom v letě,

mně však jedna pořád kvete

na tom světě.

Pánbůh sám ji zasel

mezi kvítí –

mojí nejmilejší

z očí svítí.

Žádná kosa nesežne jí,

když mi kývá,

skřivánek jí svoji píseň

stále zpívá.

Sněží mezi brázdy,

sněží jemně,

ale charpa modrá

hledí ke mně.

Zakvítej mi, modrolístko,

v hroudě mojí,

však dá Pánbůh, přece jednou

budem svoji.

Charpečko, ty charpo

nejkrásnější,

v očích mojí milé,

znejmilejší!