XXVII. Což neuhasneš nikdy v mysli mojí,

Což neuhasneš nikdy v mysli mojí,

Ty mého žalu stkvělý obraze?

Proč vzýváš srdce k novému vždy boji,

By zvítězeno kleslo neblaze?

Ta říše směvná, plná rájských zjevův,

Nadarmo stírá kouzla přede mnou;

Ty k lásce znící zvěny slastných zpěvův

Víc nezpijí mne hudbou dojemnou!

Jedinkrát v zmylu duše uchvácená

Nevěří čarům víc těch příludův,

Byť láska jimi opět nahražená

Zas žíti mohla v říších blahých snův.

Zjev jediný ach! žije v tajné hrudi

Co neodbytný, týrající host,

Jenž lestně přešlosť se ztrátami budí

A srdce mdlé jen vrhá v zoufalosť!...