XXVII. Daleko v městečku jižním,

Daleko v městečku jižním,

jda odlehlou ulicí,

hlas hluboký houslí jsem uslyšel náhle

tišinou zvučící.

Jak mocí kouzelnou puzen

po zvuku houslí jsem šel.

A na schodech v pustém zákoutí chrámu

starého hudce jsem zřel.

Člověka nebylo vůkol,

já neviděn za ním jsem stál.

Nachýlen k houslím, k srdci je tiskl

a hrál.

Opodál stanul jsem v skrytu,

naslouchal, naslouchal.

A tehdy Soudce života mého

z tišiny vstal.

Zrak jeho – výčitka smutná.

Mlčení – těžší než řeč.

Hle, na mísu vah teď srdce mé klade,

kde závažím – jeho je meč.

Zvážil je. Z prsou jsem vyrval

bolesti ničemný pýr.

Jen ještě, jak uměl, Boha jsem prosil

za Tvoji radost a mír.

Své housle pozvedám s bázní.

Já proklel je, rouhavý hráč.

Zazněly struny. Po letech tichý

srdce zalil mi pláč.

Starý houslisto z Luccy!

Pohleď, chud jsem a sám.

Slyší kdo, neslyší moji píseň?

O jiné, o jiné dbám!

Kam jste se rozběhla, pole?

Jak záříte, paseky!

Své housle tisknu si k světlému srdci.

Na věky, na věky...