XXVII. Hluboké lesy, tajemné lesy,

Hluboké lesy, tajemné lesy,

s tou chatou pustou uprostřed –

šel k vám můj panic, s růžemi v líci,

vrátil se chorý, k smrti bled.

Nepřejde slovo přes jeho rety,

milenky úsměv odmítá –

V spanilém čele vryty má vrásky,

na skráních stříbro prokmitá.

Lavička prázdna v kostele hradním.

Na stěně meč již rezaví. – –

Ach, modré oči, ty dobré oči –

mnoho ví, nic však nepraví. – – –

Hluboké lesy, tajemné lesy,

vzaly jste duši ze zlata – –

u vás teď klečí; o světě neví,

řetězy z květů sepjata.