XXVII. Hubičky.

Ponejprv onehda na mezníčku

řekl jsem děvčátku o hubičku.

Dlouho se vrtěla,

dát mi ji nechtěla

a všecko sváděla

na matičku,

inu ach, na matičku.

Podruhé onehda u rybníčka

povídám, jak sladká je hubička.

Zkusiti nechtěla,

ještě se vrtěla

a všecko sváděla

na tatíčka,

inu ach, na tatíčka.

Potřetí onehda neptám se víc,

ber, kde je, povídám, sic nemáš nic.

Což bych to nedoved?

Dostal jsem zrovna hned

hubiček jako med

víc než tisíc,

ach, bože, víc než tisíc.