XXVII. Já domova jsem nikdy neměla,

Já domova jsem nikdy neměla,

a všude bylo líp mi nežli doma,

jak laň jsem byla plachá, nesmělá,

a žitím šla jsem s mlčícíma rtoma.

Když světice, má matka, zemřela,

vše zhroutilo se náhle kol a ve mně,

mně bylo, jak by osud do čela

mě uhodil – vše zastřelo se temně.

A zůstala jsem sama věčně tak

s tou pýchou v duši, vírou, ilusemi –

a čekala jsem – nač? Snad na zázrak.

Leč lidská zloba zranila mne jen,

vždy zrazena jsem byla jenom všemi,

a sny mé padly skutečnosti v plen.