XXVII. Jak moh jsem snít, že umění mé stačí,

Jak moh jsem snít, že umění mé stačí,

bych upoutal si navždy takou krásu?!

Sám, na bolesti své se nyní pasu,

hned jizlivě se směji a hned pláči.

Nu, dohrál's, dohrál's, pošetilý hráči,

ta, k níž se's modlil jenom v tichém žasu,

teď v skvělém kruhu... na zářícím kvasu,

na hrdle perly, šat svůj sálem vláčí.

Leč někdy hodím zase svojí hlavou

a vzkřiknu: Jděte – jděte, krásná lady,

co umělec vám s bolestí svou dravou?

Jak řád si připial lord vás na hrud vděčně

a vámi těší stařecké své hledy –

leč v obrazech mých má jsi, má, a věčně!