XXVII. Již jako chlapec jsem dělíval

Již jako chlapec jsem dělíval

S jinými svoje sousto rád;

A pravou rozkoš z toho míval,

Druhu-li moh jsem více dát;

Neb učila mě zbožná máti

Křesťansky sobě vykládati

Slovíčko „mé“ a „tvé.“

I zřím-li v divném světa hluku

Ostýchavě se nouzi krýt,

Takové rád podávám ruku,

Chtě halíř svůj s ní rozdělit;

Neb nosím v pamětlivé duši,

Jak křesťanu se bráti sluší

Slovičko „mé“ a „tvé.“

I často ve svém povolání

Musím to zkoušet, jak druhý

Za píli mou a namáhání

O mé se dělí zásluhy;

Než i v té dosti trpké době

Křesťansky vysvětluji sobě

Slovičko „mé“ a „tvé.“

Však kdyby úsměch oka svého,

Své ruky tisk, hubinky med,

Jak pro mne tak i pro jiného

Má dívka chtěla rozdílet:

Přisámbůh! jak se lásce sluší,

Počal bych hájit s jinou duší

Slovičko „mé“ a „tvé.“