XXVII. Když bůh byl nejvíc rozkochán,

Když bůh byl nejvíc rozkochán,

tu lidské srdce stvořil,

a pak na věčnou památku

svou lásku do něj vložil.

A když pak na něm utkvělo

to oko jeho věstí,

radostí až se rozplakal,

když viděl vše to štěstí.

Leč při tom pláči – do srdce

se jedna slza vkradla

jako ta rosa v kalíšek,

a na samé dno padla.

A proto láska velký bol,

leč bol tak sladký, milý,

že škoda srdcí nastokrát,

jež bol ten necítily.

A proto láska štěstí půl

a polovic je muka,

leč když se slza rozvlní

tu leckdys srdce puká.