XXVII. Má drahá, pojď, dnes budem hledat,

Má drahá, pojď, dnes budem hledat,

kde nejvíc krásy vykvetá,

a kde ji najdem, tam si sednem,

vždyť byla nám též zasetá.

A projdem sobě hájův stíny,

báň nebes, duše hlubiny,

neb chceš-li, sednem u potůčku,

neb vplujem v lidstva dějiny.

Však hleď, tu pod tím keřem šípků

vylítla zšedlá pěnička,

a v hnízdě bylo něco písklat

a každé žvatlá: „Matička!“

A matka na listnaté olši

tu zmizí, tu se vynoří,

pak notuje v lehoučké písni –

„Tu jsem! Tu jsem!“ k nim hovoří.

Pak přiletí, s každým se vítá

a duši má i ústa v něm,

pak povídá, kde jak co bylo – –

má milá, tady zůstanem.