XXVII. Na hrob rolníkův.

Pár honů za tím parkem, jenž se stmívá

jak minulosti báj, tvůj rodný lán;

na úzké hroudě byl’s tam rovněž pán,

v tvou práci dřív, dnes v hrob tvůj skřivan zpívá.

Jak v park v lán řepy dojemně se dívá

a stejně nebes baldachýn, stem tkán

těch věčných hvězd, jež každá jako živá

v tvůj zřely statek mnohou bouří sdrán.

Teď vesnického života kde tiš,

jak v kryptě parku pán, ty, sedlák, spíš;

je stejně sladká vám ta míru číš!

Tvá tvrdá dlaň a hrubě mozolitá

jak jemná jeho tlí, co věkovitá

taj příroda svůj tká nám v taje skrytá!