XXVII. Neb ani lásky těcha v srdci mroucím

Neb ani lásky těcha v srdci mroucím

Mír doufaný na dlouho nevyroní!

A hlubý smutek truchlou duši cloní,

Že darmo hyne žárem nehynoucím.

Ó odpusť, že s tím citův zbytkem žhoucím

Mé srdce k tobě v ochranu se kloní!

Neb nepojaté city vřelé sloní

Se k uhojení ve tvém srdci vroucím.

Co láska nevzdá, tím přátelství svaté

Mě hojně obdaří z své štědré ruky;

To bouře utiší jak slunce zlaté,

To v sladkou rozkoš změní trpké muky,

A v nový život city opět vzňaté

Rozproudí své to harmonije zvuky.