XXVII. Noc jako věčnost. Bolest čtyřmi řádky

Noc jako věčnost. Bolest čtyřmi řádky

jsem vyřknout mohl: choré je mé dítě,

je věčná bolest, krásy sen je krátký –

vteřiny dítě, zmizíš okamžitě!

Ty, radosti má, nevrátíš se zpátky –

je bolest nejvyšší, jež hlodá skrytě;

života zánik teskný bez památky,

života zánik krutý na úsvitě!

Tu přišlo jaro, slunce zlaté plálo,

růžové mráčky svěžím nebem táhly,

v tisících paprscích se nebe smálo.

Mír v srdci znovu cítím neobsáhlý,

tu píseň kosmu chápe moje nitro:

neb není smrti, západ jen a jitro.