XXVII. Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?

Pane Mílo, za lásku vám duše moje vděčí...?

Rozesmutnil mne váš list. Vždyť neznáte mne.

Sic obraznost a žhavý zájem o mládí mi svědčí

a vášeň nezkrotná i boj o duše struně jemné –

Však co s tím já? Jen vzdálenost a gloriola

básnických laurů snad Vás opojila,

že mládí vaše, duše čistá, rozdychtěná na mne volá –

což kdybych bezohledně zašlápla vše, potupila?

Což kdybych vysmála se sladké vaší touze,

což kdybych kousky ledu vhodila ve vášně vřelé?

A kdybych lhostejně jen přešla kolem pouze –

co vaše první láska, nitro rozhořelé?

Jste děckem, Mílo. – Jsem už dávno ženou,

svůj život mám, své vlastní lásce kvetu

svou duší zralou, vědomě už roztouženou,

a ruce mojí nechce se váš kalich povznést k retu.

Svůj život mám, v něm zamýšlím se stichlá

na půdě, které dobyla jsem vlastním, těžkým bojem.

V ten život vaše duše čistou vůní dýchla –

to přiznávám – teď děsíte mne však svým bezúkojem.

Jste, Mílo, mlád, nuž dejte sebe práci

a svoji lásku brázdě, kterou do hluboka orat máte.

Mé myšlénky nad vámi táhnou, jako v podzim ptáci, –

snad stihnete je, když se od své práce do oblaků zadíváte.