XXVII. Pozeptaly se písně mé,

Pozeptaly se písně mé,

kde vlastí jsou a rodem,

a já ploul s nimi po slzách

až k duši křištálovým vchodem.

A bylo tam jak v zahradě,

vše pučelo a květlo,

radost i žal co poupata,

a z myšlenek teplounké světlo.

A nebe láska klenula

a žal byl hájem tmavým,

s oblohy rosa kanula

a háj byl smutkem usmívavým.

A bylo slyšet šum a dech,

jak hledá struny zlaté,

poupátka k tanci vstávala

a každé bylo boubelaté.

Křidélka jako motýlek,

jak andělíček líce –

poznaly písně domov svůj

a sester měly na tisíce.