XXVII. Své vřelé srdce dám Ti za korunu,

Své vřelé srdce dám Ti za korunu,

svých slzí perly vpletu v kadeře,

vzpomínek hvězdu na čelo Ti vsadím,

by vodila Tě v krásy nádheře!

Z viol své touhy věnec uviju Ti

a obejmu jím bělostnou šij’ Tvou,

své lásky slunce v žáru nejjasnějším

dám Tobě svítiť věčně nad hlavou!

A z liljí snů svých upředu Ti roucho,

nasázím v cestě vzdechů plný květ,

a v ruce dám Ti píseň lásky svojí,

tou písní podrobím Ti celý svět!

Svých citů růže v kytici uvážu

a ozdobím jí čisté ňadro Tvé – –

pak, drahá má, k oltáři povedu Tě

jak světici do nebe lásky své!!