XXVII. Truchlivý podzimní den,

Truchlivý podzimní den,

do lesa spěchám, hledám léky,

z porostu těkám do paseky,

z paseky do porostu a ven.

Kráčím mezi kleny;

přede mnou kráčí stesk můj, zdlouha,

jako havran postřelený

křídla plouhá

a žalostně křehce,

leč vzletnout a prchnout nechce.

Náhle však křik’ a hlavu schlíp’,

hruď jeho protkal zlatý šíp

slunce, jež vzešlo na oblohu.

Pryč spěchám, co mohu:

„Zhyň, dravče; v slunci mi líp:

v slunci se radost zmáhá!“

Stesk dál svou peruť tahá,

až v temnu, Bohu dík,

ztratil se, znik’,

vesel jsem vzkřik’!