XXVII. Tvou písní vždycky zvučela má lyra,

Tvou písní vždycky zvučela má lyra,

a její struny láska zladila,

v ní zpívala má snivá duše sirá,

ze srdce mého píseň prýštila.

Jak čistý pramen – hvězdy všehomíra

se v tůni skvěly, luna svítila,

jak perly, rosa. Obloha v něm širá

si nebeský svůj azur ukryla.

Má lyra písní zpívala Tvou vždycky,

a v strunách slza často chvěla se,

a nápěv zvučel touhou, melodický.

Mé srdce bilo, smutek plakal lidský,

a bolest znáti bylo na hlase –

když hlas se zlomil, dozněl elegický.