XXVII. V LEŽENÍ KŘIŽÁCKÉM.

Až k Praze přileh’ Zikmund král –

ký neslýchaný ruch –

a ze všech úhlů světa s ním

táh’ lačný dobrodruh.

Sběř z různých krajů německých,

lid z Francie i Vlach;

jich vůdcem žlutolící hlad,

jich praporníkem strach.

Jak kobylky a žravý hmyz

vše shluklo se tu v spěch,

od poběhlíků uherských,

až k zpupným pánům Čech.

Jsou křižáci; jich vzdor a hněv

se k českým luhům vlek’,

by národ utkán zaúpěl

jak v hnízdě skřivánek. –

Jde Zikmund ve snu táborem,

by válečnou zřel moc,

a při tokajském s družinou

jak druhdy prožil noc.

Rad k míru nechce slyšet král,

chce válce, vášní hnán;

shléd’ kříže bezpočetný lid

a v královský jde stan.

Však nelze; žebrák kostlivec

před stanu vchod si sed’

a nad ohníkem ruce hřál,

leč oči nepozved’.

Viz, plece houní kryto jest,

hruď režným čechelem,

vous rozcuchán, leb nekryta

a ruka drolí zem.

Čas občas sukovatý kyj

ve svalnou zaťal pěst

a vážně hlavou zakýval

k zdem obklíčených měst.

I stojí Zikmund udiven:

„Ký podivín? Hej, slyš,

kdo jsi, co chceš?...“ Muž hlavu zved’

a děl: „Vše záhy zvíš!“

„Jsi vyzvědač, vstaň!...“ – ,Ne!...‘ – „Že ne?

Nuž pěknou doznáš věc,

dřív, nežli zhyneš oprátkou,

dám si tě na skřipec!“

,Pak budu větším!‘ – „Aj, ký chlap!

Tak králi v tváře díš?...“ –

,Ty králem? Jakým?‘ – „Českým!“ ,Aj,

jsi korunován již?‘

„Dost, smělče, dost! Ten ohník tvůj

nám stačí právě as,

by hranici ti rozdmychal

a sklonil vzdorný vaz.“

,To utuží mě!...‘ – Žasne král

a z oči srší zlost,

i tasí meč, leč kyják svůj

též v smíchu zvedá host.

A zvolna vstává. – „Co zde chceš?“

dí král, „tak bídný tvor,

proč přišel jsi v můj tábor, mluv?...“

,Bych křižácký zřel mor!‘

„Aj, vyzvědačem jsi? Nuž patř,

jak potírá mě strach

před hnízdem lotrů husitských!

Vše smetu v troud a prach!

Mých vojsk je sborů padesát –

sbor do tří tisíc – věz,

sta vozů mám, sta houfnic mám

a kopí hustý les!

Vše hrdinou, kam okem zříš,

toť dálných říší květ,

jímž vínek zpupné Prahy kol

jal jsem se uvíjet!

Tu Bedřich leží, Durinčan,

tam Sasík rozbil stan

a s ním potrojný Bavoran:

rek Vilém, Jindřich, Jan!

Dál z Míšně Vilém s Bedřichem

a slezských knížat pět,

i z Aquileje velekněz –

jen chtít a zbořím svět!

Svět veškeren, ne Čechy jen,

ten černý pekla vřed,

jenž na Evropy sličnou hruď

pln jedu sobě sed’!

Jdi, pospěš, zvěstuj, co jsi zřel!“

a již ho nohou tep’,

leč jako rys, když postřelen,

v ráz žebrák hlavu zved’.

A hromem burácí mu hlas,

a bleskem plane zrak:

,Aj, vetřelče, co mně jsi dal,

to splatím rovněž tak.

A pravím ti: Měj světy kol,

přec povalím tě, věz,

mým dechem bude porážen

tvých kupných sborů les!

Jen poznej činy vůdců svých...

V led vystydne ti krev,

až zahledíš se v ohník můj,

v němž vyjdou tobě v jev!‘

A nad ohníkem po třikrát

svým kyjem zatočil,

a rudě vzňal se plamen, plál

a výš si poskočil.

Zří v oheň král; v něm v modlitbách

dlí spoután mladý kněz,

s ním čtyři dítky jsou a kmet,

an od ran k zemi skles’.

Hle, kalich zlatý nad hlavou

se leskne zbožných těch,

jím všechen tábor osvětlen,

jak stál by v plamenech.

I strne král a žasne král:

„Kdo kališník je ten?“ –

,Kněz Václav z Arnoštovic, kdys

tvou luzou upálen!‘

„Již vím! Ty spálil u Votic

pan Albrecht, zeť můj, rek!

On ví, že horší otců jest

vždy český parobek!

Mým tužbám pouze vyšel vstříc,

já stejně konal bych!...“

V tom hněviv žebrák nad ohněm

zas třikrát kyjem mih’.

Znik’ první přízrak, druhý vstal,

král zírá v ohně střed,

kouř rozdělil se; jisker tlum

zas u přízrak se zved’.

,Nuž, viz!‘ dí muž... Žár vyskočil

a zlatem v mraky šleh’:

kmet chlapy vláčen, bičován,

se zjevil v plamenech.

Skrz dlaně řetěz protažen,

na šíji provaz dán –

tak za úšklebků divokých

je katy spalován.

„Toť Nákvasa, jejž Racek chyt’,

až kat mu proklál hruď!...“

„Ej, Bavorák je statný chlap,

tož vždy mi vítán buď!“

A na to muž: „Ó, skvrno Čech,

ty králem chceš se zvát?

Měj loupežníků plný svět,

sám proti nim chci stát!

Sám, bez druhův a jistě přec

v zdar rozřeším náš spor:

k svým nohám tebe povalím

jak vichor smeť!... Jsem vzdor!

Ten vzdor, jenž zbraně odporem

a tlakem vzrůstá výš,

hněv vojsk tvých dechem zaplaším,

to záhy uvidíš!

V těch polích tebe roztepou:

strach, pomsta, třas a běs,

že bude tábor neschůden,

jak po bouři je les.

Tvou slávu odvanu i čest,

a pověst dnů tvých všech

jen kalem bude páchnoucím

na ďáblů kopytech!

A rvát tě budu napořád,

já Čechů věrný brat,

a kyjem hrůzy zpět tě hnát

od míru zlatých vrat!...“

I roste zjev a roste zas,

nad Krkonošů svah:

hruď z žuly, brvy z mraků jsou,

kam pohlédne, tam strach!

A zase hlasem jako hrom

dí králi: „Nuže, viz,

jak rozpráší se vůlí mou

tvůj v chomáč shluklý hmyz!“

A třikrát kyjem zatočil,

kde v chmurách Sever stál, –

a hněvný Buřan rozkacen

vojsk dálný tábor svál.

Vše: vozy, praky, hrubá zbraň,

jak smeť jsou jen a prach:

zde hnědý kus, tam bílý kůň

a černý z říše vrah.

A znova vzduchem sviští kyj,

a jako těžký mrak,

v němž místo sutek skryta sběř,

v dál pádí Bavorák.

A prchá všecko v ráz, i král,

leč za ním obrův hled

blesk v hruď mu vrhá za bleskem,

král křik’ a v loži sed’.

„Co žádá si tvůj Majestát?“

„Dej tokajské, bych pil;

šel k číši jsem, leč bránil sen,

bdě, rád bych okusil!“

I nalil číšník v zlatou číš,

král horkým vypil rtem –

a nový sen mu v lebku zas

hrůz bušil palcátem. –