XXVII. V šeru chrámu.

Jak miluji šer chrámů plný taje,

mystické moře, jež se k Věčnu pne!

oh, za ním, za ním vytoužené kraje,

v zář sluncí ponořené, rozkošné.

Tam ostrov rajský, zpívající zdroje,

v tom tichu slyším odraz jejich ech,

po jejich březích andělů jdou voje,

pel stříbrný hvězd plá jim na křídlech.

Jdou sbory světců v sněhobílých stolách,

tvář snivou aureola obstírá,

krev nesou mučedníci ve fiolách,

jež z otevřených srdcí vyvírá.

Na zlatých harfách prorokové hrají,

nadšení svaté chví strun vibrací,

a panicové lilje prostírají

v před beránkovi, který krvácí.

Sbor neviňátek písně sladké pějí,

jež nedovede po nich nikdo pět,

a dveřmi tabernaklu procházejí

jak branou slávy ve mystický svět.

Na jiném břehu stojím roztoužený,

před sebou moře zírám záplavu,

ó chtěl bych vzývat nejsladšími jmény,

však žádná loď tu není v přístavu.

Mé srdce chřadne touhy vysílením,

jak slunce tropické je láska žhne,

a úzkost roste každým okamžením,

zda z dálky plující loď zahlédne.

A nevzdaluji se, ať večer, ráno,

všem vydán ve pospasy nesnázím,

jak poutník všecko maje přichystáno,

a s první lodí v dál tu odrazím.