XXVII. Vlak do nádraží zvolna vjel

Vlak do nádraží zvolna vjel

a vyzývavě hvízdá.

Jak rád bych si teď vyletěl

ze svého nudného hnízda!

Daleko za horami až

leží matička Praha.

Zdali tam na mne vzpomínáš,

ty moje duše drahá?

Vnad svůdných mnoho Praha má.

Tam po chodníku jdou bílém

dragouni s křivýma nohama,

s kníry jak císař Vilém.

Medici jsou tam a juristé

a mladí, pěkní kněží.

Ti mnoho v knihách zajisté,

víc ještě u holek leží. – –

V lásce ach člověk upadá

z nesnáze do nesnáze.

Mé srdce touhou uvadá

a ty mi flámuješ v Praze.