XXVII. Všude jsem tě hledal,

Všude jsem tě hledal,

miliony mil jsem za tebou spěl,

od hvězdy k hvězdě jsem bloudil,

nikde jsi nebyla.

Konečně spatřil jsem tě

daleko za zlatým sluncem

na jasné bílé hvězdě.

S družinou seděla jsi

malinkých andělů,

něžných a krásných.

Dlouho nemohl jsem tě

od nich rozeznat;

byli jste stejně krásní,

veselí, plni radostí;

hráli jste si s bílými beránky

blaženi, šťastni.

Chtěl jsem k tobě;

nesměl jsem.

„Lidko, Lidunko!“

Neslyšela jsi, neohlédla se,

jenom jsi se usmála

jako ve snu,

objala jsi svého druha.

Buď šťastno, mé dítě.

S Bohem!

V pláči usedavém

stanul jsem na zemi.

Brzo přijdu zase.

Na vždy!