XXVII. ZDA SPÍ BŮH?

O tom dlouho dumal Abubekr,

velký kalif, – usnouti sám nemoh’

nad tou záhadou. S tím chodil ve dne

mezi vojska zástupy, s tím rovněž

trudil se ve odalisek sboru,

v harému svém. S tím též jednou usnul,

stál tu náhle velký Anděl před ním,

celý bílý, potopa jak světla,

pravil k němu: „Vědět chceš, zda Bůh spí,

zavolej si Lejlu a pak Fatmu,

strhni šat jim, mezi ně se postav,

chytni v každou dlaň prs každé plný,

drž jej pevně a tak hlediž usnout!“

Zmizel Anděl, učinil tak kalif,

zavolal z harému Lejlu s Fatmou,

postavil se mezi obě nahé,

každou rukou každou za prs chytil

a tak zkoušel spáti. – Marná snaha,

tyto sladké, sněžné prsy oba

tak se chvěly v jeho mužné dlani,

prsy ne – on cítil, drží světy,

plné žití, půvabu a kouzla,

živé světy, pálící ho v dlani,

ač sníh samý. – Nelze, nelze spáti!

Druhého dne o tom opět dumal,

nepochopiv hádanky té smyslu,

až tu před ním opět stanul Anděl.

„Synu prachu,“ pravil, „místo prsů

vezmi v dlaně své dvě lampy pevně

hořící a nad hlavou je vznášej

v rovnováze, při tom hleď však usnout,

dokážeš-li toho, pochopíš snad,

zdali Bůh spí.“ Anděl opět zmizel.

Kalif poslech’, zapálit dal lampy

křišťálové, v každou dlaň chyt’ jednu,

ruce vznesl a v nich lampy třímal.

Věru, lépe držely se prsy

nežli lampy – ale chtěl být silný,

držel pevně, pokud svaly pevny.

Ale běda, brzy klesly ruce,

lampy sjely v prach, se roztříštily,

olej rozlit... a tma černá vůkol.

V okamžiku tom stál nad ním Anděl!

„Spal jsi drže prsy dva v svých dlaních?

Spal jsi drže lampy dvě v své ruce?

A teď pověz, zda Bůh může spáti,

když jak prsy drží všecky světy,

jako lampy – Siria i Lyru,

Labuť, Kuřátka, Aldebarana,

Měsíc, Slunce i tvou bídnou Zemi.

Řekni sám si: Jestli může spáti?“