XXVII.

Ve zlatých proudech světla bílé květy svítí,

a přec mně zdá se celý svět že v stínu;

jak poutník žíznivý ve beznaději hynu,

kam pohlédnu, vše vidím tam se tmíti.

Jdou cestou milenci a na větvi pták zpívá,

zem otvírá se voníc v sladké tuše –

neschýlí radost k tobě se, má duše,

a oko mé se marně v dálku dívá.

Den za dnem život jde a radost ještě váhá,

zpěv umlkne a opadají květy,

a žíznivé se nepřikloní rety

dychtivě ku okraji číše plné blaha.