XXVIII A stromy měly zlato na korunce,

A stromy měly zlato na korunce,

vzduch lichotnost měl horkou lásky slov –

Dnes víc než jindy jat byl září slunce

slovanský člověk, přítel Oblomov –

Den slunečný, den bělavý, den žhavý

nad zpráhlým krajem náhle vzplapolal.

Do malátné a příliš měkké hlavy

minulost celou zavolal –

A viděl – jak tak dumy hlavou chodí –

nějakou slavnost kdys o Boží hod.

O závod hnaly ku předu se lodi

za smíchu, žertu nad hladinou vod.

A viděl: v modrém, bezoblačném nebi

– úlisnou něhu měl i tehdy vzduch –

nad bídou lidstva lhostejně se šklebí

šestnáctiletý jeho Bůh.

A viděl v dálce mizet modré šaty,

a balvan padat z výše na duši.

Nepohne sebou: ruce jeho spjaty.

Dopadne?! Dobrá! Útěk nesluší.

A viděl listy chorobné a žluté

– tak připadal mu náhle zlým ten lesk! –

po lásce dobré – a kdys zakřiknuté

mu prosák’ duši zimomřivý stesk.

A viděl: soumrak odvěký a starý

se v Babylonu snáší ulicích.

A k objetím svým svádí zase páry

do ulic temných odevěký hřích.

Pohledy viděl zoufalé a lačné,

zbloudilé, marně hledající cíl,

na nebi slunce: pak zas nebe mračné.

Však noc vždy zas... Nad tím se zamyslil.

A soucit hluboký s vším živoucím jej pojal,

jenž časné vrásky ryje na čela.

Jej smutný osud milionů dojal

a vlastní bolest v něm se ztrácela.