XXVIII. BALLADA, PSANÁ SV. VÁCLAVU, DĚDICI ČESKÉ ZEMĚ.

Ve zlatém poli s černou orlicí

Tvůj prapor posud nad námi se chvěje

jak míru zástava v bouř dunící,

jak maják spásy v moři beznaděje.

Ó slyš ten zpěv, jejž duše má Ti pěje!

Jak starých štítů třesk ať hřmí můj rým

na ráje portál, jenž se v hvězdách skvěje:

Nám nedej zhynout ani budoucím!

Tys v našich losů smutné vichřici,

z jichž mračen stálý stín se na nás leje,

byl otcům pevný týn, Svou pravicí

Tys divem zasáh’ často v naše děje

a zvrátil kolo lidské epopeje.

Což nejsme, kníže, posud lidem Tvým?

Ó pohleď, co se v dědictví Tvém děje! –

Nám nedej zhynout ani budoucím!

Moh’s zapomenout v světců směsici

tu lásku k Tobě, jež nás posud hřeje?

Svůj vínek drahokamy zářící,

Svůj meč, Svůj štít, jež pavučina kreje?

Ó rozpomeň se vlastní na trofeje!

Na bělouši zas zjev se! Spáčem mdlým,

Svým lidem, zatřes! Vhodná doba zde je! –

Nám nedej zhynout ani budoucím!

Viz, lid Tvůj pláče, co se barbar směje,

val Bláníku juž otevř mečem Svým!

Tvůj národ čeká! Vítr zory věje! –

Nám nedej zhynout ani budoucím!