XXVIII. BALLATA O SNĚHOVÉ VÁNICI NA JAŘE.

Sněhové vločky ve vzduchu víří,

tento však vonný je, měkký a slunný,

vánicí kmitá to zlaté jak struny,

ve kterých ruka vichřice víří!

Zda je to poslední útok snad zimy,

fialkám cestu stěžovat darmo?

Ó pak je marný! Sněhovým prachem

skřivan, slyš, trilky ozval se mdlými,

pod ním své řeka shazuje jarmo,

plane svět leskem a nachem!

Duše má, vzchop se a nechvěj se strachem!

Jako tím sněhem skrz tvůj bol těsný

blýská juž pozdrav jásavé Vesny,

všecko jím roztaje, všecko se smíří!