XXVIII. Jen jednou ještě tebe, děvo, zříti

Jen jednou ještě tebe, děvo, zříti

Po dlouhém, dlouhém tobě vzdálení,

A vše ti říci, co mé srdce cítí

Ach! v neuhaslém dosuď plameni:

A jednou ještě slyšeť řeči sladké,

V nichž’s duši mou tak slastně kouzlila:

Kéž požiť osud dá té doby krátké,

By láska zas čas první slavila!

Ty’s nyní vzdálena – ty neznáš boje,

V nichž puklé srdce darmo krvácí;

Ty neznáš vzniklé opět nepokoje,

Když touhá má se k tobě obrací;

Když v hlubém nitru tiché vzpomínání

V divý se výbuch bolu promění,

A slzy horké v náhlém vynikání

Přes líce kanou v travném proudění.

Ó že je lehkou neutíráš rukou,

Jak ony v první lásce splynulé,

Když srdce ještě opuštěnce mukou

Netknuté žilo v slastech ztonulé!

Ó že je květným rtem víc nezulíbáš,

Rač sama plačíc milým oukradkem,

Že bouřné srdce sladce nekolíbáš

Na ňader svých pohybu přesladkém!

Proč rukou třesnou kadeř rozpuštěnou

S dumného čela nehladíš mi víc?

Proč v oko nezříš slastí rozvířenou,

By’s uhádla vše přání vyplníc?

Nadarmo čekám na pěstoty něžné,

Nadarmo volám tvého jmena čar –

A spěšně mizí časův vlny běžné,

Sám v mladosti své žiji v srdci – stár!...