XXVIII. Jsi jako studna, čerpám síly z ní,

Jsi jako studna, čerpám síly z ní,

a napájím z ní vyprahlá svá ústa,

mé srdce hřbitov je, kříž k nebi ční,

jak závoj mlha leží na něm hustá.

Ten pramen jako rosa večerní

v mou duši tryská, na ta lada pustá,

a na hrob v srdci, který tiše sní –

a touha klíčí v duši, jak květ vzrůstá.

Je neurčitá, sladká tak a mdlá,

jak tuberosy vůně uvadlá

a krásná – neboť nepatřila světu.

A upomínky vzbouzí zapadlé –

v svém srdci zřím Tě, v jasném zrcadle –

jak v rakvi spíš v tom věnci suchých květů.