XXVIII. Kéž by jsi otče Žižko z hrobu vstal,

Kéž by jsi otče Žižko z hrobu vstal,

a sprostil nás těch cizých hostí,

jenž opět se nám v Prahu vloudili

a zdravý tuk nám ssají z kostí.

Je věru čas, by jsi se smiloval,

tož dřív, než řád se v zlořád změní;

neb těžko je veš honit z kožicha,

hojně-li se již rozplemení.

Ty nevstaneš, – nuž aspoň zhledni k nám

a požehnej nás z nebes bytu,

ať poznají ti drzí vetřelci

že vňukové jsme Táborytů.