XXVIII. Milý vlažný letní večer,

Milý vlažný letní večer,

tajemné vůkol ticho;

daleko, široko voní

posekaná louka.

Veliké kupy sena

leží na dalných nivách.

Opodál vznáší se u výš

mohutný senník. –

Mimo kráčí volně mladý pocestný,

dýchá z hluboka svěží volný vzduch

a vonný zádech sen.

Podál ozývá se hlas bukače

a chřástala,

jenž vysokou probíhá trávou,

a ze všech stran

volají křepelky své teskné „pět peněz!“

Nesmírná lahodná noc kráčí polmi

a vypravuje tajemně krásné pohádky,

snáší je z temných, dumavých lesů,

šepce jižními vánky

a jen lehce přimhuřuje oči.

Pocestný ustává v chůzi,

rozhlíží se do kraje

a hledí na nebe,

kde první vyrojily se hvězdy.

Kloní hlavu; myslí na domov,

na doby, kdy večerem v polích těkal

jako hoch

a poslouchal křepelky

a různé zpěvy nočního ptactva,

byl blažen,

a divně bylo mu okolo srdce.

Zvedá se; cítí jak je umdlen;

kráčí k senníku,

prohlíží si jej,

vylézá na vrch,

upravuje lůžko,

aby zde odpočal.

Raneček pod hlavu dává

a uléhá na znak.

Nebe je zatím plno hvězd

a chřástal ozývá se z luk

vždy hlasitěji;

jako by z polí domova naň volal:

„Vrať se!“

a křepelka mu přizvukuje!

Jaká čarodějně krásná letní noc,

plná hvězd a vůně!

Té škoda je prospat,

jen prosnít ji a procítit!

Každá hvězda jako zlatá studánka,

z níž prýští se svěžest a rozkoš volnosti

a naděje v lepší život;

jak je tu blaze na hoře samotnému,

daleko od lstivých lidí,

daleko od námahy a chůze!

Té doby neměnil by s králem

a s nikým na dalekém širém světě.

Jak blaženě zde!

Tak chtěl by odletět k hvězdám

a dát s Bohem světu

navždy! –

Usnul;

tak dlouho nespal už léta,

snad jen v klínu matčině,

o níž se mu zdálo.

Aj, bylo to matčino oko,

jež ho zbudilo,

či bylo to nebeské slunce?

Ach obé je daleko, daleko

a nelze jich dosáhnouti

a je zlíbati vděčně!

A život ubíhá vždy dál a dál,

jako ten chřástal z kvetoucího luhu,

až ztrácí se zanesen

a zniká! –