XXVIII. NA PŘECHODU

Jak snění nevěsty jsou ty sny naše:

My myslíme a žijem jen k té chvíli,

až – – a tu hned se zachvíváme plaše:

můj bože, bychom se jen nezmýlili! –

Ach, přijde čas, jenž jinak všecko změní,

než myslíme si. Celkem dny ty budou

jak jízda vlakem – zprvu rozechvění,

pak lhostejnost a v posled zmíráš nudou.

A že jsme touhy svoje příliš vzpjali,

poklesnout musí. Sklameme se nutně.

My chtěli palác vzorný, dokonalý,

a Osud odbude nás trochu smutně.

A zas pak žít se bude v svárech, bojích

a smutku z všeho, jenž tak duši drásá.

Jak žena vzpomíná dnů dívčích svojích,

tak zateskní se i po hrncích masa.

Nu, bude nějak... Vždyť jsme lidmi pouze,

v bláhových touhách můžem být jen šťastni.

Leč jinak přec se nese žíti nouze,

když žijeme ji ve chalupě vlastní.