XXVIII. Nebe.

Patře nemluvný na tě usmiváčku,

Očka nadzemskou pochopiv výřečnosť,

Pohnutým srdcem neomylně vím, že

Plod země nejsi.

Když s citem plným z jara ven vycházím,

Prozu měst hlučných zanechav lhostejnou,

Krása přírodná duchu mému hlásá

Krásu nebeskou;

Když čta nadvšední člověčenstva skutky,

Tam s tebou moudrý jedový kalich píť,

Býti tam na kříž přibitý za pravdu

V zápalu žádám.

Sílu nahlížím v sobě dostatečnou,

Rádš za vlasť umříť a za právo lidstva,

Nežli být zrádcem maje hojno jísti

V slávě hanebné.

Souženou v slzích vida cnosť se právem,

Tutlanou schvální vida pravdu šálbou,

Prospěchům lidským krvavým zlosynstvím

Chystati vazbu:

Pomstu nadzemskou hněvivý svolávám,

Zhůru k bezčasné moci duch se zdvíhá,

Takto nahlížím, nebe což nazívám,

Bájka že nejní.