XXVIII. Pán přírody! A z dějin těch,

Pán přírody! A z dějin těch,

jež sám si člověk píše,

víc plyne slz, víc křičí bol,

než z pusté stínův říše.

Pán přírody! A otročil

všem nízké mysli stvůrám,

a kdož jej zvedli v člověka,

ty uštval k hrobu chmurám.

Pán přírody! A nedoved’

ni tak si zmezit hráze,

by lidství své a nelidskost

měl aspoň v rovnováze.

Hleď, svatá matko, přírodo,

jak člověk choré dítě!

Snad v člověku se uzdraví –

až v lásce pochopí tě.