XXVIII. Prosba.

Buď mojí kotvou, buď!

loď moje tak se zmítá;

děs rozchvívá mi hruď,

jsou úskalí kol skrytá.

Vše bouří kolem mne,

vod pěna v tvář mi stříká;

dlaň má se k Tobě pne,

jest úzkost převeliká.

Vše nebe skryto tmou,

břeh země v dál se ztratil;

ó hledám ruku Tvou,

bych k Tobě zpět se vrátil.

Teď cítím teprve,

čím dřív jsem zhrdal v pýše,

jak sladké srdce Tvé,

kde sníval jsem tak tiše,

než osten žádosti

mě v moře světa zlákal;

jak rád bych v lítosti

k Tvým nohám klek’ a plakal.

Mě divý vášně hlod

svým děsným vírem honí,

ó buď můj lodivod,

v mou loď, ó sestup do ní!

Dlaň vztáhni nad vody

a utiš bouře vřavu,

dej, v záři pohody

ať vpluje do přístavu!