XXVIII. Řekni sama, nebyli jsme děti včera

Řekni sama, nebyli jsme děti včera

letíce si vášní do objetí včera?

Museli jsme oba, zda bůh ví to,

děsem se a nejistotou chvěti včera?

Musili jsme oba kupit mračno,

potácet se v záhad pestré změti včera?

A přec ráj nám kynul otevřený,

strachu šla jen radost ve zápětí včera!

V strachu ztrávili jsme hodin řadu,

bych moh píseň věčné lásky pěti včera,

bych moh jako orel na kořisti

okem v tvojí zřítelnici tkvěti včera,

bys mne mohla jako bludné ptáče

v růži svojí dlaně zadržeti včera!