XXVIII. S divným kmochem v krčmě lesní

S divným kmochem v krčmě lesní

v kostky hrál jsem kdysi,

předtuchy a snové děsní

v zábavu se mísí;

dohrát nemoh’ žádný z nás,

na hodinách prchal čas,

teď já lepší, pak on zas...

Krčmář, netrpěliv u kamen,

bručel jen.

„Nechte toho, dohrajete sotva,

druh dřív druha znaví,

lesť mu silou, naděj tvoje kotva!“

moudrý krčmář praví:

„Nechte toho, jděte spat,

ty jsi znaven, on má hlad“...

Ach, jak často kolikrát

na to, co zde šlapu tvoji zem,

Bože, vzpomněl jsem!