XXVIII. Šli mimo lidé – lidé ne – jen žreci

Šli mimo lidé – lidé ne – jen žreci

mně cizích božstev z mramoru a kovu;

je krásný tyran, v jehož úpím kleci,

o její mříže bije denně znovu.

Na rtech mám vzdorné: Na vzdor všem a přeci!

těm, již mne spjali v mravnost otrokovu,

má láska pomohla mi okov vléci,

ta, konající práci Sisyfovu.

A přece mi na rtech úsměv štěstí hrál,

radostně bilo srdce zpívající,

já poražen přec vítězně se smál.

Růžová zoře dotkla se mých lící,

já králem snů byl – po útrapě denní

milenek nejsladších měl políbení.