XXVIII. Sotva z komůrky své temné

Sotva z komůrky své temné

vyjdu trochu na venek,

oblaky ty zlaté, jemné

lovím v síť svých myšlenek.

Lovím v myšlenek síť zlatou

jako rybák bělice –

i hvězdičky někdy zajmu,

i zlatý srp měsíce.

Z nich pak mnohou radosť mívám,

radosť mám však největší,

když se nebeská ta havěť

pustí spolu do řečí.

Oblaky jen vtipem srší

jako stárek ve mlýně,

vypravují houpajíce

hvězdnatou havěť na klíně.

Měsíček se jenom směje,

vždyť je smíchu houslista

a oblaky objímaje

uvádí je na místa.

Skromně stojím povzdálečí,

sem tam slůvko prohodím,

vím, že s pozemskou svou řečí

k nim se tuze nehodím.

Jejich hovory však za to

dobře v paměť ukrývám,

na písně je perly, zlato

doma potom tavívám. –

Sotva z komůrky své temné

vyjdu trochu na venek,

oblaky ty zlaté, jemné

lovím v síť svých myšlenek.