XXVIII. Ten pohled vážný sbohem-li byl,

Ten pohled vážný sbohem-li byl,

stisk ruky rozechvělý,

a záhybu-li jsem dostoupil,

kde cesty naše se dělí,

pro hrubý křiž, jejž náhradou nést

mi dáváš, osamělému,

té síly, té lásky, jíž chtěl jsem ji vést

ke světlu Tvému,

Milosrdný, nezbav ji, nevinnou,

statečné, věrné i něžné,

kaž andělům svým, ať v cestu jí strou

stín vlídný perutě sněžné,

a nežli dostihne poklidný břeh,

kde hněvy, kde trpkosti hasnou,

požehnání bez konce kanouti nech

na její hlavičku jasnou...