XXVIII. Ty, jeho přítel, těšil Jsi mne pak,

Ty, jeho přítel, těšil Jsi mne pak,

když Jsi mne viděl zoufalství tak blízkou,

mou hlavu halil šílenství již mrak,

a vichr hýbal mnou jak slabou břízkou.

Zrak můj se díval vzhůru do oblak,

leč oblohu jsem zřela temnou, nízkou,

mne vichr šlehal, slzou zkalil zrak,

tmou v noci bouřné kráčela jsem vískou.

Mé oko v mraku hvězdu hledalo,

mou vůdčí hvězdu – černé bylo nebe –

v své bídě velké volala jsem Tebe.

Leč odpověď mi echo nedalo...

Smrt ozvala se – propast mezi námi –

a s duší mojí zůstaly jsme samy.