XXVIII. Uhelný důl.

Poslední domek ve vsi u dolu

všechen polit je sluncem.

Na prahu stařenka sedí

polo slepá,

plete po paměti

punčošky

dítěti ovdovělého syna,

horníka.

Je sobota,

stařenka ho čeká:

Nepřichází,

kde mešká dnes tak dlouho?

Stařenka se zamyslila

do mladých let,

klímá.

Vzdáli hlasy,

ona se budí,

kdos přichází blíž.

Kdo jest?

Ubohá babičko!

Neseme syna,

zahynul v dole

pod vrstvou uhlí,

jež naň spadlo.

Vykřikla:

Bože můj, bože,

náš živitel pryč!

Jak vyžije dítě,

jak bude dál,

běda!

Což na mně?

Mohu jít!

Ale dítě, ubohé dítě,

kdo je opatří,

kam se poděje,

co z něho bude?

S pláčem provází horníky,

do světničky

nesou mrtvolu.

Dítě vyjeveně hledí na ni,

poznává otce,

vidí, že babička

naříká,

a úzkostně volá:

Pst, baba, pst,

tata dadá,

pst!

a směje se;

ubohé dítě!