XXVIII. Vždy velikým Petrarku nazýváme,

Vždy velikým Petrarku nazýváme,

Že píseň jeho láskou k děvě lkala:

Však jak by toho ústa slavně zvala,

Jejž národ vznítil k harmoniji známé?

My v údivu zpěv sladký posloucháme,

Jímž Avignon se luzná rozléhala; 2)

Jak by se písním duše nepodala,

Když v Dunaje se šumot zakocháme?

Ten k lyře zlaté zvuky italskými

Proslavil na věčnosť jen Lauru svoji:

Však na dvé tento dělil srdce žhoucí!

On láskou k děvě hlasy slovanskými

Lkal vroucně – však co prorok v svatém znoji

Pěl národův též slávu rozkvětoucí.