XXX. A což mne v lese liběj poutá,

A což mne v lese liběj poutá,

než v podkeří ta jahoda,

když zardělá se pousmívá,

jak z dívčí tváře lahoda.

Tak pod lístečky, v stínu šerém,

tak potměšile, s rozmarem,

půl vábí a na půl se kreje,

a přece být chce obdarem.

To snad tu někdy v stínu dřímal

ret dívky za nejsladších chvil,

a co chtěl vzkázat políbení,

zde na ty nitky zavěsil.

A snad že chtěly lesy vidět

tak v drobnojemném obrázku,

co v šeru mají lesku, vůně

a sladkých k žertům závazků.

Ba snad že, když se s nimi loučím

tak ve smutku a ve zmatku,

ten obrázek si vymyslily,

bych vzal jej s sebou v památku.